Český kubismus

V řadě míst po Evropě okolo roku 1910 proniká do výtvarného umění nadšení z rozkladu formálních pravidel kompozice obrazu i převratného pohybu, pro nějž je inspirující strojová estetika moderního světa. Ve Francii se rodí kubistické hnutí okolo Pabla Picassa a George Braqua, v Itálii vydává Filippo Tommasso Marinetti futuristický manifest, v Německu vznikají expresionistické umělecké skupiny Der Blaue Reiter a Die Brücke. I v českém prostředí tyto vlivy získávají ohlas. Zejména přístupy prvních dvou zmíněných hnutí se výrazně otisknou do textu Hranol a pyramida od Pavla Janáka z roku 1911, jenž lze považovat za neoficiální programové prohlášení kubistického hnutí v Čechách. Hnutí, které nikdy nebylo oficiálně organizované. Povětšinou jeho aktivní tvůrci – architekti Josef Gočár, Pavel Janák, Vlastislav Hofman a Josef Chochol, malíři Emil Filla, Antonín Procházka, Bohumil Kubišta či Josef Čapek a například sochař Otto Gutfreund – byli členy pražského uměleckořemeslného družstva Artěl, které vycházelo z tradice britského hnutí Arts&Crafts, nebo Skupiny výtvarných umělců (odštěpené od Spolku výtvarných umělců Mánes). Navzájem se znali, komunikovali téma, pořádali společné výstavy a měli oporu mezi významnými teoretiky jako byli V. V. Štech či Vincenc Kramář, který nejenže napsal první ucelenou stať o tvorbě kubistů, ale byl i četným sběratelem jejich děl. 

‍

Hnutí bylo především avantgardní odpovědí na oblíbené citování vídeňské secese, jež se v designu a architektuře objevuje v Čechách těsně před rokem 1900. Mezinárodní dekorativní styl pro zámožnou klientelu je postupně nahrazován lokálními expresivnějšími formami secese a ad absurdum byl tento výraz doveden právě po roce 1910 v kubistických formách, které se již prakticky zřekly jakéhokoliv uměleckého detailu a redukovaly své formy právě na dynamické pronikání geometrických ploch. 

‍

Jednoduchá estetika měla reprezentovat moderní dobu i širokou společenskou dostupnost (ačkoliv reálně se tomu tak ne vždy nedělo), zříkala se neurčité fluidnosti secese a tuto nahrazovala jednoduchým a ostrým výrazem. Ten je podle Janákova textu, stejně jako prý vždy v dějinách, jen výrazem působení základních fyzikálních sil: zatímco antika je statická a ztělesňují ji svislé a vodorovné síly, proti ní stojí přístup, který má blízko k myšlení gotiky – šikmé síly řežou svislou hmotu pilíře (do útvaru hranolu či pyramidy), a zakládají tak skrze své anorganické geometrické založení tradici moderní abstrakce, tak jak ji ve stejné době vidíme právě ve francouzské malbě. Zároveň konstruují ornamentiku krystalu, základního elementu kubistického designu, který má výrazný duchovní význam platónského tělesa. Vysoce spirituální předmět se tak stává předmětem každodenního života.

‍

Za nejsugestivnější je ve smyslu vyjádření dynamiky vnitřních sil hmoty považována kubistická dóza Pavla Janáka s charakteristickými bílými plochami a černými hranami; podobnou strohost zaujímají architektonická díla jako Chocholova vila Bedřicha Kovařovice či činžovní dům v Neklanově ulici, nebo palác Diamant a kubistická lampa, obojí od Emila Králíčka. Ke spíše akontextuálním a radikálním případům lze připojit Dům u Černé Matky Boží od Josefa Gočára, který je ve své cihlově červené barvě i při dramatické geometrii považován za jednu z nejlepších novostaveb v historickém památkovém prostředí za celé dvacáté století. Krystalická geometrie se však neobjevuje jen v porcelánu a architektuře. Lze se s ní setkat i u nábytku od Vlastislava Hofmana či již zmíněných architektů Gočára a Janáka. 

‍

První světová válka utlumuje uměleckořemeslnou i uměleckoprůmyslovou produkci. Se vznikem Československé republiky se kubističtí tvůrci v architektuře a designu uchylují jiným, méně radikálním směrem, který má naopak reprezentovat výrazové bohatství národní dekorativní tradice a stát se základním estetickým jazykem nového státu, a to jak vnitřně (budovy institucí), či navenek (zejména v designu). Tato dobová móda, označovaná někdy jako rondokubismus měla zásadní vliv na formování předpokladů pro mezinárodní designérských přístup dvacátých a raných třicátých let, označovaný jako art-deco. Naopak k samotnému předválečnému kubismu již byla hodně vzdálená, ideologicky i výtvarně. 

Kubismus jako světově unikátní epochu s velmi výraznou estetikou zprostředkovává světu Uměleckoprůmyslové muzeum v Praze, které v osmdesátých letech uspořádalo úspěšnou výstavu v Praze, a ta se následně v různých obměnách stala putovní po řadě zemích světa. To vyvolalo opětovný zájem o kubistický design, včetně obnovení výroby řady vzorů. Janákova a Hofmanova kubistická keramika dosahuje na světových trzích závratných cen a je ceněnou ozdobou sbírek předních světových muzeí od Londýna přes New York po Tokyo.

‍

Josef Holeček 

‍